Život v Sydney
Východní Předměstí
Po příletu do největšího australského města Sydney jsem byl přepraven školní dodávkou do městské části Bondi, která se nalézá ve Východních Předměstích. Poté jsem byl ubytován v Bondi Lodge, což se dá nazvat lepší ubytovnou s polopenzí. Blízko Bondi Lodge se rozprostírá nejznámější pláž v Austrálii - Bondi Beach. Je přibližně jeden kilometr dlouhá a je na koncích uzavřena dvěma mysy (Ben Buckler a Mackenzies).
Pláž je obepnuta ulicí Campbell Parade, kolem níž je nesčetné množství restaurací, barů, hotelů, kaváren, klubů a nejrůznějších obchůdků. Na Campbell Parade navazuje Bondi road, která protíná celou Bondi a končí v Bondi Junction. Celá tato oblast je celkem rušná, navštěvuje ji velké množství turistů (8 mil. ročně), dá se zde ale i dobře bydlet. Po opuštění Bondi Lodge a několika dalších dočasných bytů (Centennial Park a Randwick) jsem nakonec bydlel v Bennett St., což je zhruba na půl cestě mezi pláží a Bondi Junction, kde jsou supermarkety, pošta, konečná stanice vlaků a také škola, kterou jsem navštěvoval.
Směrem na jih od Bondi Beach se nalézají další mnohem menší pláže východního předměstí např. Tamarama Beach, Bronte Beach, Clovelly Beach, Coogee Beach a Maroubra Beach. Například u Bronte Beach je možno si uspořádat skvělý piknik včetně barbeque za několik desítek centů na automatických grilech. Obvykle jsou jednotlivé pláže od sebe odděleny skalnatými útesy, což dodává celému pobřeží na kráse.
Centrum města
Jak jsem se již zmínil, můžete použít autobus (MHD), který vás dopraví z Bondi Junction po Oxford street do City. City je středem Sydney, ale z geografického hlediska je středem vlastně Parramatta, která leží dále na západ od City.
Sydney Cove a Circular Quay
Sydney Cove (zátoka) se nalézá mezi Harbour Bridge a Opera House. Jižní část zátoky je využita jako terminál pro městskou lodní dopravu - Sydney Ferries. Pouze západní nábřeží slouží jako přístaviště zaoceánských osobních lodí. Jestliže vystoupíte z vlaku ve stanici Circular Quay ocitnete se právě před "lodním nádražím" - pěti přístavními moly. Pak už si jen stačí vybrat: do Mosmanu, Manly, Parramatty či Taroongy Zoo?
Pro představu zde uvádím ceny jízdného (r.1997): Za cestu z Circular Quay do Manly, která trvá 1/2 hodiny zaplatíte 4 AUD. V případě, že použijete "jetty", loď poněkud jiných tvarů než "standardní" loď, zaplatíte 8 AUD, cesta do Manly bude ale dvakrát rychlejší, čili 1/4 hodiny. Ale než se někam vydáte prohlédněte si nejdříve Harbour Bridge, který se nalézá právě po vaší levé ruce. Nejsnáze a nejrychleji se k mostu dostanete po schodech, ukrytých v městské čtvrti Rocks - nejstarší části Sydney.
Harbour Bridge
Tento neobyčejný význačný most byl oficiálně otevřen 19. března 1932. Drží pohromadě díky přibližně šesti miliónům nýtů, údajně vyrobených v Československu. K natření všech ocelových částí mostu, jejichž celková plocha zaujímá 485 tisíc m2 (ekvivalentem je plocha šedesáti fotbalových hřišt), je zapotřebí osmdesáti tisíc litrů barvy. Původní mýtné na mostu činilo 6 pencí za automobil a 3 pence za koně s jezdcem. Nyní se vybírá 2 AUD za vozidlo. Každoroční údržba mostu stojí něco kolem 5ti miliónů dolarů. Tento most se skládá z dvanácti jízdních pruhů, osmi pro automobily a autobusy, dvou pro vlaky, jednoho pro pěší a jednoho pro cyklisty. Souběžně s mostem vede pod zálivem tunel, v kterém jsou další 4 pruhy.
Jestliže chcete mít jedinečný výhled na Sydney Harbour, navštivte vyhlídku na jednom ze čtyř pylonů tohoto mostu (pouze jeden pylon slouží jako rozhledna). Vchod do tohoto pylonu se nalézá při chodníku na mostě. Na most se dostanete, jak jsem se již zmínil, po schodech v ulici Cumberland Street v Rocks. Jestliže podstoupíte náročný výstup 200 schodů, budete odměněni nádherným výhledem. Většina fotografií Opery je pořízena právě z tohoto pylonu. Navíc v celé délce schodiště jsou chronologicky rozmístěny fotografie z průběhu této neobyčejné stavby. Jestliže se vrátíte zpět a půjdete kolem Circular Quay, dostanete se přímo k Opera House.
Opera House a Royal Botanic Gardens
Opera je umístěna na pravé straně Circular Quay. Tato proslulá budova byla navržena v padesátých letech dánským architektem Joernem Utzonem. Oficiálně byla otevřena v roce 1973. Má připomínat obrovskou plachetnici. Tuto budovu pokrývá více než 2000 skleněných tabulí, vyrobených pro tento účel ve Francii. Pokud se nepřiblížíte co nejvíce k budově, nerozpoznáte, co pokrývá plachty, čili střechu. Ve skutečnosti to jsou keramické obkladačky obdélníkového tvaru. Jsou podobné těm v koupelně, až na to, že jich je něco přes jeden milión vyrobených ve Švédsku. Tato budova má tři části. Hlavní a zároveň největší je koncertní sál, druhá největší je divadlo a v třetí je restaurace.
Královské botanické zahrady jsou oázou o třiceti hektarech, umístěných v samém srdci centra města. Obklopují Farm Cove (malou zátoku) v Sydney Harbour. Zahrady jsou umístěny na jednom z nejatraktivnějších míst v Sydney. Byly založeny v roce 1816 a jsou zároveň nejstarší vědeckou institucí v Austrálii. Jsou domovem pozoruhodných druhů rostlin z Austrálie i ze zámoří. Dostanete se tam autobusem který jezdí až k zahradám. V blízkosti je i několik parkovišť a placená parkovací místa podél ulice Mrs Macquaries Road. Je možné také vystoupit ze stanic městského vlaku St James, Martin Place nebo Circular Quay. Zahrady jsou otevřeny po celý rok od 7°° do západu slunce. Vstup do zahrad je zdarma, kromě Tropického centra. Můžete si i objednat průvodce a svézt se vláčkem. Průvodce je k dispozici denně v 10:30 kromě státních svátků.
Darling Harbour
Jedno z nejvíce turisty navštěvovaných míst v Sydney je Darling Harbour - bývalé doky, přestavěné na největší turistické středisko. Jezdí zde monorail (vlak jezdící po jediné koleji). Tímto spojem si můžete udělat vyhlídkovou cestu z CBD (centrální obchodní čtvrť) přes celý Darling Harbour, Chinatown zpět do CBD. Jsou zde další zajímavá místa jako třeba Čínské zahrady, navržené v Číně při příležitosti oslav dvoustého výročí objevení Austrálie. Město Sydney dostalo tyto zahrady jako dar od svého čínského sesterského města Guangdong. Jsou jedny z největších tohoto typu mimo Asii.
Najdete v nich pavilony, jezírka, vodopády a čínskou čajovnu. Tyto zahrady byly vyprojektovány krajinářskými architekty a ztělesňují typický vzhled a zvyklosti v pátem století. Divadlo IMAX je vlastně obrovské kino, s plátnem vyšším nežli osmipatrový dům, promítající filmy v ultra vysokém rozlišení v 75 mm formátu. V poslední době jsou zde promítány neskutečně zajímavé filmy např. plavba vesmírnou lodí kolem Země, výstup na Mt Everest či výprava do Antarktidy. Při sledování těchto filmů za použití speciálních brýlí budete mít reálný pocit jako byste byli přímo v ději. Zvuk zde hraje důležitou úlohu. Reproduktory jsou umístěny v různých částech kina včetně míst za plátnem a vytvářejí tak pocit reality. Divadlo IMAX představuje nejlepší zážitek z návštěvy kina a je to něco, co byste neměli opomenout při návštěvě Sydney.
V Darling Harbour jsou ještě další zajímavá místa jako třeba známé Akvárium, kde se můžete procházet mezi žraloky, Národní námořní muzeum, s procházkou nitrem ruské ponorky, Sega world - svět počítačových her, Convention and exhibition centre - centrum zvyklostí a výstav, a mnoho restaurací a obchodů. Někdy se zde pořádá též laserová show, předváděná přímo na vodní hladině.
Martin Place je srdcem bankovní a právnické čtvrti. Odtud je 10 minut chůze vzdálené Circular Quay, Rocks a Opera House.
AMP Tower - Centerpoint
Myšlenka tohoto komlexu - Centrepoint vznikla v roce 1968 a zahrnuje přes 140 obchodů, rozsáhlý prostor pro úřady, horní i podzemní pasáže a vysoko dosahující turistickou a telekomunikační věž. Stavba tohoto komlexu započala v roce 1970 a prvních 52 obchodů bylo otevřeno v roce 1972. Kanceláře byly dokončeny v roce 1974 a věž, poslední část stavby, byla dostavěna v srpnu 1981. Věž je umístěna na střeše celého komplexu a dosahuje celkové výšky 305 m od úrovně ulice. Design věže je navržen tak, aby odolala extrémě prudkým větrům a zemětřesení. 56 kabelů zpevňuje tuto věž. Kdyby se jednotlivá vlákna těchto kabelů svázala za sebou, tak by celková délka dosahovala vzdálenosti Sydney - Alice Springs nebo Sydney - Nový Zéland. Obsluhu věže zajišťují 3 vysokorychlostní dvoupodlažní výtahy, mající každý nosnost 14 osob nebo 452 kg a přepravní kapacitu 2000 osob/hod. Jízda z věže až dolů trvá přibližně 40 vteřin. Nouzové východy z věže představují dvě ohnivzdorné přetlakové schodiště, které vyúsťují přímo do úrovně ulic. Špička věže měří 31 m a je k ní vnitřní i vnější přístup. Je navržena tak, aby k ní bylo možné lechce připojit další zařízení a aby se mohla provádět následná údržba antény. I když je zde 1504 schodů spojujících věž s úrovní ulice, nejsou spirálovité ale rovnoměrně odstupňované. Jsou používány pouze v případě nebezpečí a jsou neustále pod dohledem bezpečnostních kamer. Všech 420 oken umývá po dva dny poloautomatický čistící stroj, který recykluje a filtruje svých 50 l vody určených k mytí. Je řízen personálem ze střechy věže. Věž má protipožární zařízení v hodnotě 1 miliónu dolaru, nesčetné množství rozprašovačů vody a cisternu o objemu 162 000 litrů vody, která je součástí primárního závlahového systému této rozhledny. Bezpečnostní opatření této budovy několikanásobně převyšuje bezpečnostní požadavky běžných budov a tímto se řadí k nejbezpečnějším budovám na světě.
safari Featherdale
Jeden z tipů na výlet je také návštěva Featherdale wildlife parku, jakésiho malého polosafari, které najdete v Doonside, což je 20 minut od olympijského centra a 40 minut z centra města. Nejsnáze se sem dostanete vlakem, který vás vysadí v Blacktownu, kde potom přesednete na autobus č. 725 a pojedete pár minut k parku. Ve Featherdale je jeden z největších souborů australských živočichů. Můžete se zde mazlit s koalama a fotit si je. Chce to ale vybrat tu správnou dobu, protože celý den spí a vůbec jsou jakési malátné. Stejně je to ale hezký zážitek hladit si ty rozkošné medvídky. Když si koupíte za pár centů (asi 0,50 AUD) kornoutek s nějakými semínky, můžete se zapojit do krmení nebojácných klokanů, emuů a vačic. Pokud si dobře pamatuji, tak každou hodinu či jednou za dvě hodiny ošetřovatelka vytáhne ven hada (jméno a druh jsem zapoměl) a kdo chce tak si ho může klidně omotat kolem krku. Nezapomeňte se podívat ještě na krokodýly, netopýry a ještě další zvířátka. Přímo v zoo je i bistro s občerstvením, kterého je tam dost potřeba. (Jestliže se sem vydáte v létě, tak ho budete určitě potřebovat, protože v této už celkem vzdálené části od oceánu je hrozné vedro.) Až vyjdete zpátky přes bránu ven, zastavte se ještě v blízkém suvenýrovém obchůdku. Ja tam co na výběr, co se týká tohoto parku i koneckonců celé Austrálie.
Modré hory
Jednou jsme se rozhodli navštívit nedaleké jeskyně Jenolan Caves v Modrých horách (Blue Mountains). Tyto jeskyně se nachází asi 200 km západně od Sydney. Jeli jsme tam po hlavní západní silnici, nazvané Great Western Highway. Projeli jsme obcí Katoomba a poté jsme několik kilometrů před městem Lithgow odbočili doleva na silnici, vedoucí již přímo k jeskyním. Je dobré si udělat cestou několik zastávek na různých odpočívadlech a pokochat se opravdu nádherným výhledem na hory. Na silnici je i několik zajímavých objektů, pro mne doposud neznámých, jako třeba různé bezpečnostní protisvahy pro australské kamiony, zvané roadtrains čili silniční vlaky. Jenolan Caves jsou typickým příkladem vápencových jeskyň v Austrálii a jsou umístěny na ideálním místě, vhodném pro jednodenní výlet.
Tyto jeskyně byly zpřístupněny veřejnosti již před 150 lety. Právě v roce 1838 byly objeveny evropskými osadníky. Celý komlex jeskyň je rozdělený na jednotlivé části, mající své vlastní pojmenování jako třeba Alladin, Mammoth, Elder atd. My jsme navštivili jeskyňi jménem Imperial Cave. Po prohlídce se můžete zastavit v blízké restauraci a něco si dát. Bohužel, co si já pamatuji, tak tam nebyl zrovna velký výběr. Prostě akorát nějaký sendvič a tak. Když se posadíte ven na terasu a budete si chtít v klidu najíst, tak se možná budete divit, protože kolem vás budou poletovat volně žijící papouššci, stale se dožadující něčeho k snědku. My jsme je krmili chipsy. Poté jsem si všiml cedule s nápisem "Nekrmte papoušky" a přestal jsem se už divit. Cestou zpět jsme zvolili jinou, o trošku delší cestu. Poprvé jsme viděli australskou "gravel road" - štěrkovou cestu, vypadající jako hodně rozšířená polní cesta. Rozdíl byl v tom, že zde zastávala funkci hlavní silnice pro našince z Čech dost neobvyklé.
výlet
Já a můj přítel Osamu jsme se jednoho dne rozhodli udělat si výlet bez cíle. Chtěli jsme do cesty zahrnout i Alice Springs se stolovou horou, ale kvůli nedostatku času, peněz a hlavně skutečnosti, že v té době byly zrovna na severu záplavy, jsme zhruba 250 km severně od Adelaide změnili kurs na východ zpět k Novému Jižnímu Walesu (dále jen NSW) a Sydney. Přes vodu jsme nemohli, kvůli mému ne zrovna 100% spolehlivému 2 WD vozidlu.
Zde je vyznačena přibližná trasa:
| TRASA: |
| celková délka trasy |
4 800 km |
| průměrná denní uražená vzdálenost |
440 km |
| celkový čas |
11 dní |
| VOZIDLO: |
| výrobce |
Nissan-Datsun |
| typ |
Bluebird 2.0 L |
| rok výroby |
1983 |
| další údaje |
sedan, 4 válce, pohon zadní nápravy |
| (údaje jsou zaokrouhleny) |
přípravy
V první řadě muselo auto podstoupit běžnou preventivní kontrolu. Obyčejně jsem s ním rozvážel pizzu v Sydney, ale na delší vzdálenost jsem se neodvážil jej použít bez zkontroly. Dále jsem navštívil pobočku NRMA (australský ekvivalent českému ÚAMK), jíž jsem byl členem a kde jsem si zdarma vyzvedl potřebné mapy a turistické průvodce. Dále jsme zakoupili přenosný chladící box s náplní a zapůjčili kanystry na vodu (celkem 50 l) a na benzín (10 l). Nakoupili jsme ještě nějaké jídlo a druhý den vyrazili na cestu.
1. den - East Coast
Sydney - Wollongong - Berry - Nowra - Ulladulla - Batemans Bay - Narooma - Bega - Tathra - Eden - Cann River
12. 2. 1998, vzdálenost: 580 km
V 6:00 ráno jsme vyjeli z Bondi, v 7 ráno jsme se ještě pořád motali kdesi v Rockdale za letištěm v Sydney. Později zástavba řídla a my už byli definitivně nasměrováni na jih, do Melbourne. Před Wollongongem se nám podařilo najet na dálnici, kam jsme nechtěli kvůli zbytečným poplatkům. (Do té doby jsem totiž neměl ani ponětí že "Highway" či "HWY" může být klidně i docela na první pohled nevýznamná štěrková či jen písčitá cesta a že dálnice, kterou jsem tímto zaměňoval je "Freeway" čili "FWY" a za tu se samozřejmě platí, aspoň v NSW.) Takže jsme ji co nejdříve opustili a zkontrolovali mapu. To byla vlastně první zastávka po výjezdu.(asi 40. kilometr) Bylo ale brzy na jakékoliv jídlo, tak jsme pokračovali dále do Bulli, kde jsme udělali první foto a trochu se porozhlédli kolem, poněvadž zde byl docela dobrý výhled na oceán.
Osamu občas podřimoval, neboť se minulou noc zúčastnil jedné z mnoha "parties". Pokračovali jsme dále přes Wollongong, Berry a Ulladulla až do Batemans Bay, kde jsme si udělali oběd na břehu jakési nádrže pravděpodobně na pitnou vodu. Zkontroloval jsem vodu v chladiči, protože dříve občas vytékala, ale vše se zdálo být v pořádku. Dále jsme jeli přes Moruya do Narooma, nejkrásnější zastávky tohoto dne. Zde jsme si udělali další přestávku a udělali pár fotek. Pak jsme jeli dále do Bega, kde jsem u pumpy předal řízení Osamu. Osamu mě řekl, že řidičák má už pár let. - To mě uklidnilo, jelikož byl z Japonska, kde se jezdí také vlevo. Později dodal, že řídil naposled v autoškole... Jeli jsme tedy asi 19 km do Tathra, kde jsme udělali další snímky. Po krátké pauze jsme jeli přes Merimbula do Edenu. Strávili jsme zde hodně času, neboť jsme byli už dost unavení. Dal jsem si kávu, Osamu nějakou limonádu a hranolky. Koupili jsme filmy do fotoaparátu a chleba. Poté jsme se uklidili do stínu blízko kostela a odpočívali. Po dobré hodince jsme pokračovali dál, s malou zastávkou na hranici NSW a Victorie (VIC), až do Cann River - malé vesnice uprostřed lesů. Nejprve jsme našli už celkem za tmy jeden motel, který byl dost drahý a kde nám tedy poradili cestu ke Karavan kempu. S menšími potížemi jsme jej nakonec našli. Uvítal nás příjemný chlapík, s kterým jsme se dali do řeči.
Ukázali jsme mu přibližnou trasu, kudy chceme jet a on nám právě vymluvil Alice Springs, kvůli záplavám na severu a navíc nás ujistil, že cestu včetně Alice Springs a obrátkou přes Gold Coast nelze zvládnout za 14 dní.
Bral jsem ho vážně, poněvadž potom vyprávěl o jeho cestě Škodou Oktávií (r.v. 1952) z Perthu do Sydney. Upozorňuji, že česky neuměl ani slovo a v životě v Čechách nebyl. Usnuli jsme v 23:00.
2. den - Melbourne
Cann River - Orbost - Lakes Entrance - Bairnsdale - Sale - Traralgon - Warragul - Pakenham - Melbourne
13. 2. 1998, vzdálenost: 450 km
Druhý den jsme vstávali v 7:00. Hned poté jsme začali prozkoumávat okolí kempu. Našli jsme polovyschlou řeku, asi "Cann River" 😀 a pak jsme se snažili najít klokana, či koalu, ale marně. Kolem osmé jsme odjeli z kempu a jeli dalších 130 km přes Orbost až do Lakes Entrance, kde jsme si dali kávu a snídani a kde jsem se zase převlékl do krátkých kalhot, kvůli začínajícímu vedru. Zatímco Osamu konal potřebu na veřejném zařízení, já jsem se poprvé, nenuceně či bez nějakých průvodců bavil s Aborigincem. Sice byl trochu pod parou z krabicového vína, ale bavil se.
Potom Osamu telefonoval do Melbourne k rodičům jeho spolubydlící ze Sydney, aby domluvil přibližnou dobu našeho příjezdu. Potom jsme se ještě zastavili na jedné vyhlídce, kde jsme pořídili další obrázky, poté ještě dál natankovali palivo a pak už následovala nepřetržitá cesta přes Bairnsdale, Sale, Traralgon, Warragul, Pakenham až skoro do centra Melbourne. Cestou jsme dokonce použili Freeway, kde jsem ani neznal maximální rychlost. Na to, že je to vlastně dálnice, tak mě dost udivilo, že na ní byly obyčejné křižovatky a vždy v opačném směru byla cedule jako tato. Po příjezdu do Melbourne jsme se snažili najít část Frankston.
Po několika hodinách a nekonečného vyptávání jsme dostali ten správný směr a našli tak konečně i ten správný dům se správnými lidmi. Bylo to v docela klidné ničím nerušené čtvrti. (na mapě cesta vypadá jednouduše, ale skutečnost byla jiná). Byli to přátelští lidé, s kterými jsme si docela popovídali a také si vlastně domluvili jeden nocleh v buši na naší cestě zpět. (o tom později)
3. den - Great Ocean Road
Melbourne - City - Geelong - Torquay - Anglesea - Lorne - Apollo Bay - Cape Otway - 12 Apostles (Port Campbell)
14. 2. 1998, vzdálenost: 350 km
Ráno jsme sami posnídali a poté odjeli do města. Zaparkovali jsme u na nábřeží v parku. Potom jsme se vydali po nábřeží směrem k mostu, vedoucím kolem jedné z dominant Melbourne - hlavnímu nádraží. Prohlédli jsme si jej a poté jsme jen tak bloumali ulicemi. Osamu koupil kazetu s Pearl Jam - "Yield", kterou jsme si později pouštěli v autě při jízdě outbackem (nejen tam). Na melbournských ulicích jsme narazili i na pár podivných soch např. tří pánů, čekajících na přechodu pro chodce nebo uvázaného pejska k lavičce.Svezli jsme se také historickou (hnědou) tramvají. Je také dost zajímavé, že střed Melbourne je doslova protkán tramvajovými kolejemi, narozdíl od Sydney, kde je hromadně před lety vytrhali.
Dočetl jsem se (v knihovně v Sydney), že bývalá tramvajová točna stála právě na místě Opery. Dále jsme navštívili jednu kavárnu na nábřeží. Potom už jsme chtěli opustit Melbourne, ale nedařilo se. Pořád jsme neuvěřitelně bloudili snad v kruhu kolem centra. Díky tomu jsme ale narazili na tenisové kurty, kde se hraje Australian Open a kde i Korda před pár dny zrovna vyhrál. Udělali jsme si tedy další přestávku a prohlédli si okolí. V blízkosti jsme také objevili bývalý olympijský park z roku 1956. Potom jsme už definitivně opustili Melbourne a jeli směrem na Geelong. Cestou jsme udělali ještě pár fotek při pobřeží. Odpoledne jsme konečně projeli bránou Great Ocean Road - dalším naším cílem. Tato překrásná přípobřežní cesta pokračuje až do města Warrnambool. Je dlouhá zhruba 200 Km a je kolem ní mnoho turistických zajímavostí např. The Twelve Apostles - Dvanáct apoštolů, což jsou zbytky skal, které byly kdysi souvislým pobřežím.
V téhle oblasti ale dochází k nadměrné abrazi a dá se říci, že plocha australského území se z jihu stále rychleji zmenšuje. Cestou jsme dělali mnoho zastávek a neustále se kochali pozorováním nádherných scenérií přípobřežních skal. Jedna z našich odboček - neplánovaných (asi jako celé naše putování) vedla do rezervace Otway. Chtěli jsme se podívat na místní maják (už nevím, čím byl zajímavý), ale k naší smůle byl zrovna zavřený. Alespoň jsme se cestou poprvé setkali s "roštem" Je to docela zajímavá a učelná překážka na silnici plně nahrazující bránu v ohradě na hranici pozemků.Automobily nemusí zastavovat, ba ani znatelně snižovat rychlost jízdy, ale dobytek tato překážka zastaví, čímž se farmáři nerozutečou krávy 😀 Poté jsme ještě, k mému údivu, potkali velbloudy, totiž dromedáry, které jsem v této časti vůbec nečekal. Cestou do Port Campbell jsme se ještě zastavili v malém zájezdním hostinci, kde jsme si dali kafe a kde jsem zapomněl svůj jediný mobilní slovník.
Důvod byl prostý: Snažil jsem se vysvětlit krčmáči, jak vypadá jezevec, protože o tomhle zvířeti nikdy neslyšel ani neviděl a nechal jsem ho na baru. Samozřejmě jsme se těch 20 km pro slovník vrátili. To už ale byla tma. Večer (asi tak v deset hodin) jsme dorazili do Port Campbell, kde jsme povečeřeli nějaké italské těstoviny v místní (a snad jediné restauraci, kde bylo místo).
Poté jsme se zase vrátili 12 km nazpět přímo na parkoviště u dvánácti apoštolů. Přečkali jsme zde noc v autě. Ráno, k naší smůle bohužel mrholilo, takže jsme "vychytali" to nejhorší počasí. Podle toho vypadají i fotografie, pořízené přímo na místě.
4. den - Twelve Apostles
12 Apostles (Port Campbell) - Peterborough - Nullaware - Warrnambool - Port Fairy - Portland - Nelson - Mount Gambier
15. 2. 1998, vzdálenost: 300 km
Následující text (4. až 11. den naší cesty) jsem bohužel napsal až v roce 2024 na základě mých vzpomínek a fotografií. Myslím si ale, že to bylo natolik intenzivní a svým způsobem dobrodružné, že jsem si na lecos vzpomněl a nakonec cestopis dal dohromady i po 26 letech.
Pokračování po 26 letech:
Deštivá a zamračená obloha se nicméně protrhala a my díky tomu strávili prakticky celý den při pobřeží na různých místech v blízkosti těchto dechberoucích skalních útvarů. Shlédli jsme tedy všech světově známých 12 apoštolů snad ze všech možných vyhlídek a dřevěných chodníčků a poté jsme popojeli k Loch Ard Gorge. Loch Ard Gorge je již jiné místo, vzdálené od 12 apoštolů několik kilometrů na západ. Je zde k vidění rozervané pobřeží včetně londýnského mostu, v té době již jen s jedním obloukem. Dále pak malá jeskyně s krápníky v zátoce a třeba také Blow hole, což je 100m dlouhý tunel, ukončený malou propastí mezi pevninou a oceánem. Příboj zde vytváří velice zajímavý efekt.
Po shlédnutí všech těchto zajímavých míst a pozdní snídaní v Port Campbell jsme se konečně vydali dál. Cestou jsme udělali několik zastávek. První z nich byla v městečku Port Fairy, kde jsme v místním obchodě koupili zasoby jídla a také si dali kávu.
Dále jsme pokračovali dál na západ a druhou zastávku udělali v národním parku Lower Glenelg, kde jsme si udělali jen krátkou procházku. Park se nachází kolem delty řeky Glenelg v obci Nelson. Byli jsme již dost unavení a měli v plánu dojet "někam k Adelaide". To opravdu nebylo v našich silách. V pozdních večerních hodinách jsme dorazili do dalšího kempu s názvem Pine Country ve městě Mount Gambier.
Co si vzpomínám, tak to byl sice dražší, ale čistý a dobře vybavený kemp. Hlavně nás přijali i v pozdní noční hodinu. Spali jsme opět v karavanu. Když ne v Adelaide, tak jsme byli aspoň už v Jižní Austrálii.
5. den - Beachport a Lake George
Mount Gambier - Beachport - Murray Bridge - Strathalbyn
16. 2. 1998, vzdálenost: 450 km
Ráno jsme vyrazili dál a jeli až do města Beachport. Trochu jsme se prošli, shlédli 800m dlouhé dřevěné molo z 19. století a zařízení na spouštění či vytahování lodí z moře. Poté nás zaujal Beachport Conservation park, ale celkem dlouhé písčité cesty tam byly pro 2WD auta nesjízdné, tak jsme to vzdali a nechtěli riskovat problémy. O kousek dál jsme si udělali delší pauzu u Lake George, což je jedno z mnoha slaných jezer v této oblasti. Zde jsme si dali snídani v podobě "sandwiches with cheese", jak říkal Osamu, což si dodnes pamatuji. Ostatně sendviče jsme na naší cestě jedli často na různé způsoby.
Po snídani jsme jeli bez přestávky až do Murray Bridge. Cesta vedla prakticky 200km neustále kolem slaných jezer a nepotkali jsme nic jiného než osamocené benzínky. Když jsme dorazili do města Murray Bridge, jehož dominantou je celkem dlouhý most přes řeku Murray, dali jsme si večeři v místním KFC, vyfotili most a kvapem jeli dál do Strathalbynu. Tam jsme opět přespali v malém kempu uprostřed města. Úkol byl splněn: Byli jsme od Adelaide co by kamenem dohodil - jen asi 50km.
6. den - Adelaide a Kangaroo Island
Strathalbyn - Adelaide - Normanville - Cape Jervis
17. 2. 1998, vzdálenost: 250 km
Další den jsme byli již v dopoledních hodinách v samém centru Adelaide. Co si vzpomínám, tak mě tohle město mile překvapilo svou úpravou a všudypřítomnou čistotou. Na to že je to metropole státu Jižní Austrálie působilo velice skromě a upraveně. Nebyly žádné problémy s parkováním přímo v centru a všude panoval až nezvyklý klid. Dal jsem si svůj osobní úkol: Najít svojí bývalou přítelkyni v tomhle městě. Znal jsem pouze její jméno a informaci, že studuje na univerzitě v Adelaide obor překladatelství a tlumočení. Zapomněl jsem se jí totiž na něco zeptat ještě v Sydney. Světe div se: Našel.
Potkali jsme se v jídelně na univerzitě, kde jsme já i Osamu zrovna snídali. Zní to možná zvláštně, jak je možné, aby se cizí lidé volně pohybovali po škole, jíž nejsou studenti a ještě si zašli na svačinu. V roce 1998 to bylo zřejmě běžné a nikdo to neřešil. Něco jsme zase nakoupili na cestu, asi i natankovali a vyrazil směrem Cape Jervis.
Na tomto mysu jsme se na jednu noc rozdělili. Osamu si zaplatil výlet na Klokaní ostrov, kde přespal a ja jsem zbytek dne strávil koupáním a sluněním na pláži. Byl to bezva odpočinek akorát v polovině naší cesty. Až po návratu z cest jsem si uvědomil, že jsem se díky této zastávce koupal za svůj dosavadní život ve třech oceánech. Pláž se jmenovala Morgans Beach, což jsem zjistil nyní podle map a podle údivu místních lidí jsem se sám odvážil koupat mezi žraloky. Bylo mi z toho pak trochu zle, ale jsem mezi živými a měl jsem štěstí. Je pravdou, že se na této pláži za celou dobu objevil jen jeden potapěč na krátkou chvíli a hned zase odjel. Noc jsem strávil také na této pláži.
7. den - Kangaroo Island a Rapid Bay
Cape Jervis - Rapid Bay
18. 2. 1998, vzdálenost: 100 km
Tento den mi nějak uniknul z paměti. Během dne se Osamu vrátil z klokaního ostrova, já se možná ještě dopoledne povaloval a koupal mezi žraloky a pak jsme se znovu setkali a podnikli nevím co. Našel jsem jednu fotku, kde je z druhé strany napsáno: "Cesta do rapid Bay". Tak jsme jeli asi tam, možná se tam koupali, dali večeři a někde přespali, možná že také v autě. Každopádně následující den mám jasno a časově to zase sedí.
8. den - Barossa Valley a Yunta
Rapid Bay - Adelaide - Gawler - Barossa Valley (Tanunda) - Burra - Yunta
19. 2. 1998, vzdálenost: 550 km
Během dopoledne jsme se ocitli v oblasti zvané Barossa Valley. Je to oblast australských vinic. Údajně celosvětově známých. Mám rád pivo, takže o tom nic nevím. Každopádně místo působilo opravdu turisticky vytíženě, tak jsme zašli alespoň do vinařského muzea, když už jsme tam byli. Zbytek dne jsme strávili cestou až do Yunty, kde jsme přespali. Nebylo to plánované, ale vzhledem k tomu, že jsme už opravdu opouštěli civilizaci a na cestě se začali objevovat notoricky známé dopravní značky, upozorňující motoristy na další čerpací stanici za xx nebo dokoce xxx km, jsme neměli moc na výběr.
Minout nějaké ubytování znamenalo mnoho hodin další cesty a navíc v noci. K tomu cestování bych chtěl poznamenat, že v noci se jezdí velmi špatně s běžným automobilem bez okranné přední mříže. V této oblasti má okranný rám drtivá většina automobilů. Klokani tu přebíhají silnice neustále a i když nejsou nijak velcí, škodu způsobí podobně asi jako u nás srnci nebo podobná zvěř. Takže jak jsem nastínil, zkončili jsme v Yuntě. Je to celkem významný zeměpisný bod.
Je tu totiž benzínka, tři domy, 1 karavan - což je kemp a hlavně hospoda. Vše samosebou blízko sebe a mělo to snad i jednoho majitele. Takže jsme natankovali, ubytovali se, zašli na pivo a k tomu si dali něco malého k večeři. Tahle hospoda by si to mohla rozdat klidně s naší klasickou "čtyřkou" - všechno natřené ošklivou zelenou barvou, která se loupala a všude celkem špína. Konkurence byla hodně daleko... "Kemp" se s těmi na jihu Austrálie nedal srovnávat, ale byli jsme rádi, že jsme spali v leže v karavanu a ne skrčení v autě. Venku se spát nedá, o tom později.
9. den - Outback
Yunta - Broken Hill - Silverton - Wilcannia - Cobar
20. 2. 1998, vzdálenost: 700 km
Na dnešní den jsme měli zásoby ještě z Adelaide a i vodu. Nevím kdy a kde jsme snídali, ale každopádně jsme vyrazili dál. Stále jsme jeli. Jeli jsme po nekonečné, rovné silnici, asfaltové - naštěstí. Každá zatáčka byla milým spestřením. Střídali jsme se v řízení. Představa, že se srazíme v mikrospánku a v tom nesnesitelném vedru s protijedoucím silničním vlakem nás děsila. Díky asfaltu jsme při míjení nemuseli zastavovat, protože v případě nezpevněné dálnice se to silně doporučuje:
Na obzoru spatříte oblak, pak zjistíte že je to oblak prachu, který se přibližuje a nakonec vás mine na 100 km/h rozjetý silniční vlak. Pár desítek minut v bezvětří a ve vedru nic nevidíte, okna zavřená, auto v tom vedru utěsněné a až když je trošku vidět, pokračujete dál. Dojeli jsme do hornického města Broken Hill.
Něco málo jsme nakoupili, doplnili vodu a vydali se na doporučení do sousedního Silvertonu asi 25km vzdáleného. Tam jsme navštívili jakési hornické muzeum i s průvodcem. Cestou jsme si to míjení protijedoucích vozidel vyzkoušeli v praxi. Zbytek dne jsme strávili opět jen jízdou s jednou zastávkou na oběd v motorestu, kde měli zrovna specialitu dne "Weiner Schnitzel". Mě to potěšilo a Osamu něco takového jedl poprvé v životě. Popisoval jsem mu, jak má řízek správně vypadat, že nemá být celý potrhaný apod. Chuťově to bylo ale v pořádku, tak jsem to dál nerozpitvával. Ono možná po těch věčných sendvičích, chutná všechno lépe. Dojeli jsme až někam do okolí města Cobar, kde jsme v určitý okamžik zastavili na malém plácku u silnice, upravili auto na spaní, zabednili a usnuli. Venku jsme spát nemohli kvůli hadům a jiné jedovaté havěti. Minimálně nám to bylo důrazně rozmlouváno.
10. den - Wingadee Farm
Cobar - Nyngan - Coonamble - Wingadee Farm
21. 2. 1998, vzdálenost: 470 km
Za úsvitu jsme takřka okamžitě pokračovali dál a jeli non-stop do města Nyngan. Tam jsme dali někde kávu a obdivovali místní vystavenou americkou helikoptéru, která si odsloužila válku ve Vietnamu. Měli jí tam proto, že velmi dobře posloužila místním obyvatelům při rozsáhlých záplavách v tomto městě a jistě zachránila mnoho životů. Pak jsme popojeli ještě do města Coonamble, odkud Osamu znovu telefonoval svým známým, že už jsme tedy snad poblíž. Bylo mu řečeno, že je to jen kousek. Ujeli jsme asi 30km na sever, až jsme spatřili vrátka na farmu Wingadee.
Dále jsme jeli po farmě dalších 12km, až jsme objevili malý domeček. V něm byl stoleček a na něm vysílačka. Zkoušeli jsme do ní mluvit, ale neuměli jsme vysílačku asi používat - nikdo se nám neozval. Jeli jsme tedy náhodně dál a cestou potkali stojicí roadtrain s plným nákladem ovčí střiže přímo na farmě. Dal jsem se s řidičem do řeči. Ukázal mi kabinu a vybavení tohoto kolosu a trošku o své práci popovídal a hlavně nám řekl, kam přesně máme jet. V pozdním odpoledni jsme dorazili doslova do oázy. Velice vřelý majitel nás ubytoval, ukázal nám kousek farmy, artézké studny, dobytek a jiné důmyslné zařízení - třeba čerpadla apod. Vykoupali jsme se v bazénu a potom nás nakrmil steaky, napojil vychlazeným pivem a do noci si povídali, bylo o čem. Večer jsme ulehli do postele s nebesy a moskytiérou. Byla to naprostá pohádka a vlastně poslední noc na naší cestě.
11. den - Cesta do Sydney
Wingadee Farm - Gilgandra - Dubbo - Orange - Bathurst - Katoomba - Sydney
22. 2. 1998, vzdálenost: 600 km
Když jsem ráno spláchl wc, vyskákaly na mě zelené žabky, co přes noc nalezly do nádržky na vodu. Po vydatné snídani jsme se ještě pomazlili s ochočeným klokanem (zachráněncem, byl to sirotek, tak ho vypiplali) a vyrazili směr Sydney. Nikde jsme se už nezdržovali, dělali jen krátké přestávky, abysme stihli dojet za světla. To se, myslím, stejně nepodařilo, ale na předměstích Sydney už tolik klokanů neskákalo pod auta. Modré Hory jsme také jen projeli, poněvadž Osamu i já jsme tam už byli v rámci jiných výletů.
V samotném závěru cesty, už ve městě na dálničním přivaděči, jsme viděli následky ošklivé nehody, zřejmě také cestovatelů. Byl to úplně zdemolovaný stařičký VW Transporter T1 a na osud cestovatelů jsem se neodvažoval pomyslet. Byla to hořká tečka s varováním a zároveň uklidněním, že se nám nic nestalo.
závěr
Jindřichův Hradec
22. 2. 2024
Co říci na závěr... Škoda, že nebylo víc času, sil i financí. Škoda, že jsme neprojeli Alice Springs a přes Severní Teritorium a Queensland se nevrátili do Sydney. Na druhou stranu někteří mí čeští známí, které jsem potkal v Austrálii, ani nevytáhli paty ze Sydney. Vážím si této příležitosti, která mi byla dána od mých rodičů a tímto jim po letech mnohokrát děkuji. Děkuji jim, že mě v mých 19 letech poslali samotného do světa na zkušenou. Prakticky celý svůj dosavadní život z těchto mých zkušeností čerpám a nikdy nepřestanu. Nejde jen o angličtinu, z které jsem na střední skoro propadal, ale hlavně o životní zkušenosti, celkový pohled na svět a nadhled na nás samotné čechy.
A co říci na úplný závěr? Snad jen to, že tento text jsem právě teď dopsal. A "právě teď" znamená, že je čtvrtek 22. února 2024, večerní hodiny. Je to tedy na den přesně 26 let. To musí být nějaké znamení...
